Ohlédnutí za Synem pekel

V září to byl rok od vydání V moci démonů, zatímco od Vlčí krve utekly už roky dva. Je to vůbec možné? Tohle zamyšlení se chystám napsat už hodně dlouho, ale stále jsem necítila to pravé nutkání, až dnes, když jsem si prohlížela své nové dítko – Pomstu (Volání sirény). Cítila jsem hrdost a lásku i přesto, kolik mě Siréna stála sil, vzteku a práce, a vzpomněla jsem si na Syna pekel, se kterým byla také pořádná dřina, ale v závěru musím říct, že ten příběh miluju.

Napsat dilogii po Křišťálech moci byla zpočátku příjemná změna a úleva. Brzy jsem ale zjistila, že je to pro mě spíš velký nezvyk. Takové neznámo. S Křišťály jsem strávila více jak tři roky života, napsala jsem více jak jedenáct set stran textu, k tomu příběhu jsem přirostla. Vědomí, že k Synovi pekel se vrátím pouze dvakrát, bylo najednou… smutné. Přesto jsem věděla, že ten příběh neprodloužím, zkrátka dva díly k tomuto ději pasovaly. A ačkoli se může zdát, že napsat dvoudílnou sérii je snazší, není. Mně daly oba díly skoro stejnou práci, jako celé Křišťály moci.

Věděli jste, že zpočátku se měl příběh jmenovat Cesta k bohyni elfů? Ten nápad jsem měla v hlavě hodně dlouho. Původně nijak nesouvisel s vlkodlaky, měl to být další příběh podobný Křišťálům a Jednorožcům. Najednou se všechno změnilo, ani nevím jak. Asi díky dokončení Křišťálů, kdy jsem si uvědomila, že teď chci napsat něco jiného. Tak si splním svůj sen a napíšu temnou fantasy.

Dost jsem se bála, aby moje temná fantasy byla opravdu temnou fantasy, a zároveň stále zůstala dostupná náctiletým. S tím bylo docela hodně práce. Ale tolik mě to bavilo! Myslím, že jsem tu zálibu v temnotě v sobě měla vždycky, nejen proto, že sama ráda čtu temnější fantasy a horory, ale i proto, jak moc mě bavili záporáci. Jenže přesto jsem se Synem pekel pořád nebyla spokojená. Pořád se mi něco nelíbilo. A tak se stalo, že jsem celou polovinu napsaného rukopisu úplně předělala.

V té době se zrodila Aragen. Přišla zničehonic a uchvátila mě. Stejně tak jsem se rozhodla, že Liadel bude démonka (předtím byla prostě jen elfkou) a navíc – bude mít s Neranem společnou minulost a on ji bude nenávidět. Víte přece, jak mám ráda milostné zápletky, a tohle mě bavilo :)

Aragen jsem věnovala hned jednu část knihy a to začátek a je to asi část, která mě bavila nejvíc psát. Ve druhém dílu jsem se mohla více zaměřit na Wenira a jeho vztah k Aragen, nebo lépe řečeno Aragenin vztah k němu. Chtěla jsem ukázat, že i přesto všechno, čeho je schopná, není ještě úplně ztracená, protože Wenira stále miluje. Ačkoli trošku zvráceným způsobem. To mě také moc bavilo. Užívala jsem si Gariela a Liadel, protože se mi líbí dávné, téměř zapomenuté lásky.

A Gerrat? Věděli jste, že původně vystupoval Gerrat už od začátku v celém příběhu? Nakonec jsem se rozhodla ponechat si ho až na dvojku. Navíc Syn pekel je má první a zatím jediná kniha, kterou jsem napsala z pohledu mužské postavy. Ano, je tu ještě Veragin, ale v Jednorožcích se střídal jeho pohled s Aranis. Vyprávění z pohledu Nerana jsem si opravdu užívala :)

Když se ohlížím zpět, pravdou je, že mi Syn pekel přirostl k srdci stejně, jak moji milí Jednorožci nebo Křišťály moci. A jsem šťastná za všechny vaše nadšené ohlasy! :)

Tak se s vámi loučím, Nerane, Liadel, Gerrate, Aragen, Wenire, Drel, Etwiku, Garieli a další! A vítám novém hrdiny u dalšího dobrodružství!